Nabídka:


MAPA OBCE ŽATČANY

Rozpočet obce

FIRMY V NAŠÍ OBCI
 

Počasí Brno - Slunečno.cz

Farnost Žatčany

Mateřské centrum Budulínek

Cena a kvalita vody

STATISTIKA:

TOPlist  

Bitva u Slavkova 2.12.1805

Úvodní stránka > O obci > Události z historie > Bitva u Slavkova 2.12.1805 >

Doslovný opis událostí vztahujících se k Žatčanům, jak je ve školní kronice zaznamenal v tehdejší spisovné češtině ředitel Obecné školy v Žatčanech Gabriel Richter. Narodil se v roce 1862 ve Střílkách , na naší škole učil v letech 1891 až 1903. Nemohl být tedy očitým svědkem.Události týkající se přímo Žatčan, např. drancování vojsk, pozorování bitvy z věže kostela nebo návštěva bojiště po skončení bitvy, čerpal asi z vyprávění občanů.  Podrobnější obecné údaje získal  zajisté z historických  pramenů. Jeho barvité popisování útrap a zážitků z bitvy se dostalo koncem minulého století i na stránky celostátního tisku.   

 

R. 1805 vypukla válka mezi Francií a Rakouskem. Kniha tato není určena k tomu, aby se příčinami politickými spojenců, při těchto pro naši vlast tak důležitých tažení , zabývala, ani aby rozličné vojenské operace tehdá svedené velké bitvy u Slavkova a jiných bojů rozebírala, to budiž dějepiscům Evropy  a naší drahé vlasti ponecháno. V těchto listech budiž o oněch velikých událostech jen potud zmínka učiněna, pokud ony zdejšího okolí a Začan samy se dotýkají, aby našim potomkům hrozné dny, které Začanská a Třebomyslická obec s jejími obyvateli zažily a nevylíčitelné neštěstí vpádu nepřátelského v památce zůstalo na důkaz, jak neocenitelným štěstím jest, když nám Prozřetelnost Boží svatý pokoj a nerušitelné držení našich statků dopřává.

Rusko spojilo se s Rakouskem proti Francii. V září táhla armáda ruská Moravou proti Francii pod velením generála Kutuzova, aby pak postup byl urychlen, bylo mužstvo na selských vozích od místa k místu dopravováno.  Tažení to trvalo nepřetržitě až do konce října.  Vojska rakouská byla již země rakouské opustila a na hranicích francouzských se spojila.

Brzy došla zvěst, že vojska francouzská pod císařem Napoleonem města Ulmu dobyla a do zemí císařských vtrhla. Nepřítel pronikl hned až k Vídni a Vídeňané nechtíce město své vydati hrůzám obléhání, vzdali se -  tak vjížděl zpupný nepřítel bez jediné rány dělové do císařského města. Armády pak naše a ruská couvaly do Moravy k Brnu. Francouzové vnikli  do Moravy za našimi v patách. Dne 17. listopadu jeli rakouští s císařskou vojenskou pokladnou Měnínem a tam,  jakož i ve zdejších obcích,  přenocovali.  

Dne 18. t.m. táhl celý armádní sbor rakouský v síle 30 000 mužů pod velením podmaršálka Kienmayera Měnínem a zadní jeho voj v Měníně, Začanech a Telnici přenocoval. Tato noc byla počátkem našich útrap. Ježto domy a stodoly nemohly vojsko pojmouti, rozložilo se toto na ulici a zaníceno více 100 ohňů u samých stavení, takže tmavá noc v jasný den se proměnila. Byl to pohled okouzlující, ale strašný. Měnín zdál se jakoby celý byl v ohni. Blučinské a Křepické vinohrady , návrší u Pratce, jakož i roviny okolní zdály se státi v jenom plameni, celá obloha plála jasně červeně.  Již této noci pozbyli obyvatelé z největší části svého dříví, slámy, plotů, vrat a dveří, což na udržování ohňů obráceno bylo. Po celou noc nebylo slyšeti než praskot vrat, dveří, plotů a podobně , a  nářek úzkostlivých obyvatelů.    

Dne 19. t.m. odtáhli Rakušané k Jiříkovícím, ponechavše asi 20 husarů jako hlídku, kteří se tu až do 3. hodiny odpolední zdrželi, pak ale když pojednou silnice od Němčic počala modrati se vojskem a lesknouti se zbraní, rychle Měnín opustili a armádu k Jiříkovicím  následovali. Hrůza nevýslovná, úzkost a zmatek úplný zmocnily se nás, když jsme viděli poslední rakouské vojíny  za Telnicí mizeti a hned na to dusot, řinkot zbraní a surové válečné písně Francouzů k našim uším dolehly. Zlekaní obyvatelé, kteří ještě nikdy nepřítele nebyli viděli, pobíhali rukama lomíce,  sem i tam.  Mnozí zdejší obyvatelé hleděli se před nepřítelem ukrýti, mnozí dali se směrem k Otnicím a Lovčičkám, aby takto útěkem se zachránili; než někteří odvážnější zůstali v obci přece. Měnínští obyvatelé vyšli v úzkosti nepřátelům vstříc, aby se jejich velkomyslnosti doporučili; což ovšem zdálo se, že prospělo, než jen na krátkou dobu. Mezitím táhli Francouzové bez zastávky od Měnína k Telnici. Než jak nepřátelé na panské pole u telnických hranic přišli, zastavili najednou, postavili pušky do pyramid a valili se v zástupech do Telnice, Měnína, Začan a Třebomyslic, vrazili zde do domů a loupili co jen do rukou přišlo; potraviny, šatstvo, postele, ba i nábytek jako: stoly, židle, postele a podobné bylo bráno a na udržování ohňů použito. Tyto násilnosti trvaly po celou noc. Nebylo než viděti přicházející a odcházející nepřátele s kořistí.

Dne 20. t. m. odtáhli Francouzové směrem ku Slavkovu. Tento a další tři dny nebylo viděti nic jiného, než vojsko nepřátelské táhnouti od Měnína k Telnici.

Dne 24. t. m. vrátil se celý pluk Francouzů od Slavkova do Začan a Měnína a zůstal tu až do 29. Co ubozí obyvatelé za těch 5 dní přetrpěti museli, není možno vypsati. Sami všech životních prostředků zbaveni jsouce, měli přece zástupy ty potravinami, pící a vším nač pomysliti opatřovati, jinak ustavičně vyhrožováno smrtí a vypálením. Velikým štěstím ještě bylo, že rybník zdejší , který svou hojnosti ryb proslul, zásoboval nepřátele. Den co den bylo několik krav poraženo, a již byli na rozpacích, kde pro budoucí den krávy a potraviny žádané opatřiti; tu v noci z 29. na 30. t. m. znenadání počal bubeník tlouci na buben a v pěti minutách celý pluk zmizel.

Však pokoj nebyl dlouho, neboť pluk asi za hodinu se vrátil a svá místa opět zaujal. Po půl hodině nastal nový hluk a dle zmatku a živého hovoru důstojníků bylo patrno, že nastává něco důležitého. Vojáci spěšně skládali své věci do toreb a bledí dávali obyvatelům na srozuměnou, že ,,Rus jde“. Nato rychle opustili Začany. Ke třetí pak hodině ráno přijelo více škadron francouzských husarů, prý až z Kyjova, kdež od Rusů zapuzeni byli a až sem bez oddechu jeli. Tito však  ihned odjeli do Měnína.

Den 30. listopadu byl od příchodu nepřítele prvý, kdy jsme jakéhos ulevení užíti mohli, pokud to ovšem v našich tak smutných poměrech možno bylo. Večer překvapilo nás znenadání několik rakouských  dragounů, jež provázelo několik ruských kozáků Hned zapomněli jsme na vše trápení  a úzkosti, jakmile jsme bílou uniformu našich shlédli a svou mateřštinu, jíž nás důstojník  oslovil , zaslechli, doufaliť jsme, že budeme již od nepřátel osvobozeni. Však mužstvo odcválalo opět, když se byl velitel na vzdálenost a sílu nepřátele bedlivě vyptal, o níž ale my je málo sděliti jsme mu mohli. Po 4. hodině večer octlo se totéž oddělení za začanským mlýnem v seči s francouzskými předními strážemi, při čemž urputně a dlouho do noci harcováno bylo. V Měníně bylo velení našich jezdců jasně slyšeti.

Dne 1. prosince byl úplný klid a nebylo viděti ani jediného muže, jak francouzského, tak našeho.  Než byl to klid, jaký obyčejně strašnou bouři předcházívá. Toho dne jsme byli opět po dlouhé přestávce v chrámu Páně shromážděni. O jak zbožné byly tehdy naše modlitby. Měliť jsme za to, že všechny válečné svízele jsme již přestáli, než nejhorší teprve přijíti mělo.

Dne 2. prosince v 5 hodin ráno vyděsila nás silná šarvátka předních stráží na polích mezi Telnicí a Újezdem, kterou jsme z věže pozorovali. Rány padaly stále hustěji a když se rozednilo, zahučela na újezdském kopci u kaplička sv. Antonína  rána dělová, po ní druhá, třetí; na to spustila tak hustá palba ručniční, že nebylo lze ránu jednu od druhé rozeznati; jen rány dělové houkaly v krátkých přestávkách; země se otřásala a věž zdála se s námi pohybovati. Všichni jsme zbledli pohlížejíc na sebe mlčky; hrůzou nemohl nikdo promluviti. Konečně když bílý den nastal, bylo možno pozorovati mnohé řady proti sobě ženoucí na polích mezi Telnicí a Újezdem, až konečně dým a prach celé hrůzné divadlo zastřel a jen hřímání děl, rachot pušek a válečný ryk bojujících bylo slyšeti. Pětkráte pronikli Rusové až k Telnici a pětkráte byli k Újezdu zpět zatlačeni. V Telnici zatarasili se Francouzové vozy, bylo bojováno v domech, stodolách a sklepích. K 9. hodině přijelo několik pluků francouzské jízdy od Rajhradu a seřadilo se na polích za telnickým mlýnem, ale několika ranami ruských děl bylo donuceno postavení své opustiti. Před polednem potulovali se  jednotliví ranění bez ručnic a bez klobouků kol Začan a Třebomyslic, hledajíce úkrytu před projíždějícími hlídkami. Viděli jsme, jak mnozí Francouzové od ruských kozáků zajati byli. Až potud byly Začany a Měnín od víru bitevního ušetřeny a my mohli jsme býti pouhými diváky.  Ale po 2. hodině odpolední počali Rusové své postavení na návrší Prateckém opouštěti a ustupovati, zanechavše v Začanském rybníku jen slabě zamrzlém na 200 děl, mnoho vozů se zavazadly a střelivem vězeti, dali se směrem k Měnínu a Otnicím. Rázem byl Vinohrádek a cesta pod ním prchajícími Rusy pokryt. Strach podivný zmocnil se všech.  „Zachraňte se  !“ znělo odevšad. Sběhli jsme z  věže; ženy chápaly dítky své, muži uchopili starce a stařeny a vše se dalo na útěk! Již za Půllány předběhli nás Rusové prchající jak jízdní tak i pěší, vše ve zmatku promícháno. Mezi ně vmísili jsme se i my a prchali s nimi. Koule děl Francouzů, jež ze Staré Hory na nás pálili, fičely nám nad hlavami, až se nám vlasy ježily a hrůzou pot na čele vystupoval. Mnozí Měnínští utekli do Opatovic, jiní do Blučiny; mezi těmi byl i tamnější farář, správce a učitel. Měnín zůstal za paměti lidské snad poprvé liduprázdný.

Dne 4. t.m. opustili nepřátelé Měnín i Začany a zaplašeni jeho obyvatelé vplížili se bázlivě ku svým příbytkům. První, co jsme spatřili, byly naše rozbořené příbytky plné ztuhlých mrtvol, bídných vychrtlých postav, z nichž některé vyčnívající vnitřnosti si zatlačujíce a chroptíce zmírali, jiné o hlt vody prosily, chtíce uhasiti žízeň, která je více než děsné rány pálila a jimž ani té podati nebylo možno. Slzíce pozdravovali se obyvatelé, když večer opět se sešli a vypravovali si navzájem úzkosti a nebezpečí, které zažili. Náš milovaný mocnář strávil noc po bitvě u Slavkova spolu s carem ruským a velkoknížetem Konstantinem v  Heršpicích, malé to dědince u Slavkova v selském stavení, kdež tito vznešení hosté prostou kmínovou polévkou a několika brambory uctěni byli, přičemž stolem jim byla obyčejná putýnka vzhůru dnem obrácena.

Dne 8. t.m. navštívili jsme opuštěné bojiště. Hrůzy, které nám bylo spatřiti, nelze ani vypsat. Tisíce mrtvol leželo jednotlivě i na hromadách, každá s děsným výrazem v tváři. Tu ležela ruka, tu půl těla, tam opět bez hlavy trup. Tu vztahoval k nám mrzák svou zkrvavenou ruku a řval o pomoc, onde jiný hrabal se ve své ráně zamrzlý v bahně po kyčle a prosil ve své zoufalosti, abychom  jej dorazili. S hrůzou opustili jsme to strašné místo bídy a spousty a navrátili se do svých pustých příbytků s  pocity nejvyšší omrzelosti.

Dne 9. t. m. byli padlí pochováni a ranění do nemocnic do Brna, Sokolnic a Rajhradu dopraveni.

Počátkem ledna 1806 soustředila se armáda francouzská u Brna a 13. t.m. Moravu opustila. Roku 1809 po veliké bitvě u Aspru a Vagram vtrhli opět Francouzové na Moravu. Dne 14. července přišli též do Začan a Měnína, tehdáž nepáchali však žádných násilností, nýbrž vymáhali pouze potraviny, píci a jiné potřeby.

Brzy na to byl uzavřen mír a Francouzové odtáhli. Na památku zazděno je 5 dělových kulí, které po bitvě nalezeny, ve štítě bývalého mlýna.

 

O bitvě u Slavkova

  

 Z nejstarší školní kroniky psané prvním učitelem školy v letech 1860 - 1891 Antonínem Lefnerem (doslovné znění).

 

      Obec Začany jest světoznámá osada od r. 1805, 2. prosince skrz tu osudnou bitvu, která byla provedena od Křenovic k Praci, k Sokolnicím, k Tvarožné až Tuřanům v tom celém okolí. Nejkrutější pak byla od Prace, tam na těch vrchách až ke Zbejšovu, k Újezdu, k Sokolnicím, k Začanům do rybníka, tehda napuštěného vodou, do kterého mnoho vojska a koňstva s vozemi vehnáni byli.

     Doposud očití svědkové vypravují, že mnoho koňstva ještě třetí den v ledě pobořeném řehtalo v tom rybníce a nemohlo ani sem ani tam, poněvadž ve vozích zapřaženi byli. Co bylo při kraji toho rybníka zabředlé a probořené, museli z okolí lidé pomáhat , ty voze a koně s velkou obtíži vytahovali.

     Všeliké zbytky, které tenkrát ve vodě zůstaly, se pak v pozdních dobách, jako šavle, pušky, podkovy atd.  nacházely, a ze zhloubky, když již rybník v r. 1835 vody zproštěn a na sucho byl, se od pronajímatele toho rybníka Bedřicha Reinera asi v letech 1865 za správca Fr. Žemličky úrodným stal a tenkrát již dobře zvláštními pluhy se oralo, byly tyto věci na vrch vyorány. Bohužel od zerzu již zničeny a sežrány, a pročež samy od sebe se rozpadly. Není tedy žádné  památky o Začanech oné bitvy v zachovalosti, jak z vrchu řečeno; byly již od zuba času zničeny, až na těch 5 koul ve štítě mlýnském zazděných, které tenkrát mlynář Žandovský do těch známek zazdít nechal; zajisté když z újezdské hory tam na onen štít od mlýna stříleno bylo.        

 

Po bitvě u Slavkova

 

Z ,, Úryvky z historie Žatčan, Třebomyslic a obcí okolních“ ( 1973) od Aloise Floriána ze Žatčan, číslo 61. Jako pramen uvádí archiv Panství chrlického, J. Volný - Topografie Moravská.

 

Vítězné tažení Napoleona vzrušilo nesmírně kraje kam nepřátelská vojska pronikla. Poddaní jako by chtěli míti radost a účast na  vítězství nad dosavadními pány, věřili, že porážka vládnoucí třídy bude znamenat jejich osvobození z panského jařma. Mýlili se ve svém smýšlení  a projevech, vypovídali představeným poslušnost a sami chtěli býti pány. Názorně o tom podává zprávu chrlický archiv.

Po bitvě u Slavkova bylo uloženo obcím, aby občané vytahovali utonulé koně ze Začanského rybníka, tito to odepřeli, až museli býti donuceni francouzskou eskortou.

Potom chtěli o své újmě vypustit Začanský rybník. Hned po bitvě rychtář s novým újezdským pudmistrem  postavili se proti chrlickému purkrabímu Josefu Sojtíkovi, že nemají žádné vrchnosti, nýbrž že jsou sami páni a mohou si dělat co sami chtějí. A že si z vrchnosti nic nedělají hned ukázali skutkem. Když byl rybník spuštěn, sehnalo se na hrázi tři až čtyři sta lidí, kteří pořád z rybníka ryby brali a odnášeli; nedali se zadržeti ani domluvami, ani hrozbami a nedbali ani toho, že francouzští zákopníci  na ně stříleli, nic jich nezastrašilo ani nezahnalo.

Byl nedostatek paliva, protože francouzské vojsko všechno pálilo,  a tu poddaní šli na palach na rybník, sekali a odváželi rákos domů. Z Újezda pololáník Josef Trbola a domkář Jakub Kozák ani si nevšimli, že je vidí rychtář a beze všeho odváželi si palach domů. Na Začanském rybníku koupili si však od vrchnosti palach začanští a třebomysličtí, a proto zakazovali rychmanovským bráti a odvážeti palach. Rychmanovští si nejlepší odváželi a začanské odbyli, že to neměli kupovat , a ještě se chtěli bít. 

Útiskem ze všech stran byli lidé doháněni k tomu, že na nic nedbali, ale přece zatím nejcitlivější bylo pociťovat násilí nepřátelské, pod kterým lidé vskutku klesali.

Z celého Panství chrlického muselo se pořád vozit do Brna obilí, oves, sláma, mouka  a j., muselo se dodávat maso a nedodalo-li se včas, hrozilo se vojenskou rekvizicí (rabuňkem) a dále zničením toho, co ještě zbylo.

Poroučely se přípřeže (fořpony) a ukládaly se daleké dovozy. Muselo se jezdit až do Vídně, do Kremže a kamkoliv se namanulo. Brzy nestačili hospodáři a pacholci, kteří s vozy jezdili, a nařizovalo se od Francouzů obcím, aby ještě více pacholků do Brna posílaly; měli se k tomu použíti domkáři a hofeři. V té tísni obce se bránily, neboť se žádalo mnoho takových pacholků.

Z Modřic oznamoval 11.12.1805 rychtář, že sedláci nemají žádného pacholka a povozy  jejich s koňmi a pacholky v brněnských šancích zavřeni jsou. Také domkáři jsou nepostradatelní, protože má každý 3 husary na kvartýře, čtvrtláníci 8 mužů, sedláci 14 mužů a více koní.  Nelze tedy při nejlepší vůli 6 pacholků sehnati.

Z Újezda se 24.12. bránili pudmistr Antonín Blažek, rychtář Vincenc Hřebíček,  ouředníci Heřman Haluza a sousedi Antonín Sladký, Augustin Frank jménem celé obce  a podávali stížnost na francouzské poručení. Před několika dny bylo jim nařízeno, aby odevzdali do Brna 3 pacholky ke koním a ti se dosud domů nevrátili. Znovu bylo 8 vozů k vyvážení nemocných
z Brna do Kartouz vypraveno, z nich snad 2 vozy jsou až dosud v Brně. Ostatní  byli donuceni jet snad až do Vídně. Kdyby se to tak stalo, jak budou v budoucnu moci jiná nařízení   plnit, jak s nimi bude, když by měli ostatní vozy a dobytek pokaždé pozbýti.

Prosili tedy, aby vrchní ouřad byl jim nápomocen, aby se ti lidé, koně a vozy zase propustili, a jest-li by se tak státi nemělo, žádali tuto svou stížnost samému francouzskému řediteli přednésti.

Z podrobného seznamu je jasně viděti, jak se v obcích vedlo, kolik  koní a vozů pozbyli při  fořponu s Rusy a Francouzi v Kartouzích, Olomouci a u Slavkova (u koní je uváděno ,,od Francouzů vzato, a to v domě, na poli a maštali“).  

 

                                        před válkou                     na konci války

                                    koní             vozů                 koní             vozů

 

Začany                         46            25                    38            12

Chrlice                         94            36                    76             34

Újezd                          129            39                    78            12       

Tuřany                           40            21                    16              4         

Šternov                            5             -                        4              -

Rychmanov                   10             -                        1              -         

Třebomyslice                 21            -                      11              -         

Nesvačilka                     20            -                         4              -

 

U ostatního dobytka byly tyto ztráty:

                                                před válkou                                                   na konci války

                                    krav             ovcí            vepřů                           krav            ovcí            vepřů

Šternov                         47               56                61                              37               40                21

Rychmanov                  75               44              128                              69                 9                30

Začany                          42             144              191                              30               48               48

Třebomyslice               56                18                89                              38                  -                  1

Nesvačilka                    20             100                60                                9               12               15

 

V ostatních obcích nebyl výkaz vyplněn, ale je jisto, že v nich nebylo lépe. Vždyť vrchní Bruttman psal 20.1.1806 francouzskému veliteli do Brna, že poddaní nic nemají a všecko pozbyli a tudíž nemohou vydržovati 800 mužů ubytovaných na panství. Francouzské vojsko že má býti z Brna  opatřováno masem a chlebem, aby se proto vojákům z Brna živobytí vydávalo, když již ničeho dáti nemohou a všechny rekvizice podle čl. 22 mírového článku mají přestati. Bylo sice z Brna posláno maso, ale jen pro 50 a ne 800 osob.

Na panství byly spisovány také všechny škody vzniklé za dobu války, za ubytování vojska, rekvizicemi, pleněním, dále škody vzniklé na domech a hospodářském nářadí. Dále, co bylo pobráno od nepřítele. jako šatstvo, prádlo, kočáry, sukna, plátna, kožené boty, košile, klobouky, čepice, šátky, železo, podkovy, úly - a kolik to obnáší na penězích. Obce také uváděly, co musely dáti  z obecního.

Za války bylo draho, tak např. se platilo: 1 libra pšeničné mouky 25 krejcarů, režná 18 kr., máslo 46 kr. až 1 zlatý, sýr 24 kr., sůl 6 kr., svíčky  28 - 36 kr., hovězí maso 11 kr., vepřové 15 kr., káva a cukr 2 zl. 27 kr. až 3 zl., 1 míra pšenice 12-15 zl., sláma 12-14 zl., med 1 zl., kopa vajec 3 zl. atd.